Lužické hory – kamzíci, rohatí čertíci lesů a luk
Ještě přibližně před 5-6 lety bylo možné v lesích, na suťových polích a na lukách v Lužických horách, kromě menších skupinek, natrefit na dvě více než 50-ti hlavá stáda těchto kouzelných a hravých rohatých čertíků. Kamzíci nejsou, tedy v té době nebývali, tak vyděšení a neprchali panicky podobně jako jelení zvěř, když v dáli spatřili postavu člověka. Ta doba, kdy mladá kamzičí kůzlata, velice hravá a roztomilá zvířátka, poskakovala po válcích slisovaného sena, vyskakovala do výšky a tak trochu předváděla akrobatické prvky a pravděpodobně soutěžila o postavení ve skupině, ta doba pominula. Ta doba, kdy bylo možné sedět jen pár desítek metrů v jejich blízkosti a vzájemně se okukovat, ta doba opravdu pominula.
Z nenadání asi před 2-3 lety byl problém vůbec nějakého kamzíka potkat. Jen malá skupinka zůstala v Českém Švýcarsku. V té době asi vrcholila diskuze, zda mají nepůvodní druhy zvěře v českých krajích právo na život. Nedokážu si dané a náhlé zmizení tak velkého počtu jinak vysvětlit, než že člověk, pán tvorstva, se opět rozhodl zasáhnout a zahrát si na boha. Jak již dříve jeleni při spatření lidské postavy panicky prchali, tak i kamzíci nyní berou kopýtka na ramena. Proč nastala daná změna? Jediným vysvětlením zůstává, že jim bylo ublíženo. Zvířata si pamatují, nejen kdo jim v těžkých chvílích pomáhá, ale i kdo jim ubližuje.
Snad se opět začalo trochu blýskat na lepší časy. Jedna rohatá rodinka se pozvolna rozrůstá. Kamzíci jsou sice nadále velmi ostražití a spatří-li člověka, bez okolků prchají. Snad se jim podaří znovu získat zpět ztracenou důvěru k lidem a budou se nadále s jistým nadhledem a neohrožeností potulovat po lesích, suťových polích a loukách Lužických hor.
