Lužické hory - toulání s jeleny
Moje toulání s jeleny
Léto se pomalu chýlí ke svému konci a postupně předává vládu přicházejícímu podzimu. V chladných ránech mlhy stále častěji zaplavují údolí, slunce už přes den svými paprsky tolik nehřeje, tažní ptáci se houfují na cestu k jihu. Z lesů Lužických hor a Českého Švýcarska se pomalu začíná ozývat nesmělé občasné troubení jelenů. Kupodivu není říjen, ale teprve září. Troubení den za dnem sílí, zní i celou noc a nejsilnější ryk se nese krajinou z večera a hlavně brzy z rána.
Z kamarádů letních dní, kdy se jeleni shlukují do větších skupin či stád, se postupně stávají nepřátelé. Hlavně ti statnější jeleni se oddělují od ostatních a jdou tam, kam je srdce táhne. Běda každému z bývalých kamarádů, kdo se mu postaví do cesty. Ti mladší občas nesměle zatroubí, jen se tak mezi sebou škádlí a občas zaklíní své paroží a trochu se postrkují. Úplně jiné setkání je s pánem lesa. Ten dává všem jasně najevo mohutným a hlubokým řevem, kdo lesu, loukám a laním vládne. Občas běhá mráz po zádech a je cítit obrovskou sílu jedince. Občas i člověk pokukuje, kam by se tak asi schoval, kdyby… Pokud jej nějaký sok vyzve na souboj, pak už jde o zdraví a jeleni se zaklíní celou svou silou a snaží se zahnat svého soka na útěk. Tomu nejzdatnějšímu, velkému jelenu se na podzim 2012 podařilo na loukách Lužických hor nashromáždit přes 50 laní a dával si hodně záležet, aby jej někdo neohrozil.
Už pár let se s jeleny chodím občas toulat. Je to nezapomenutelný zážitek potkat v pozdním jaru roztomilé a bezbranné kolouchy. Asi třikrát jsem musel jít z cesty, aby se ke mně puntíkatí koloušci příliš nepřiblížili a neohrozili sami sebe. V létě se pak skupinky jelenů potulují po lese. Napočítal jsem jich v jednom stádu až 47 kusů. Pokud prochází větší počet jelenů v blízkosti, je to úžasný pocit a srdíčko se rozbuší. Na podzim pak pohladí po duši jelení zpěvy a sledování jejich krásy a chování.
Mám s nimi spousty různých zážitků a to i úsměvných. Už mě málem jeden jelen v běhu porazil. Na poslední chvíli se naštěstí prudce zastavil, otočil a pelášil pryč. Jindy v noci jsem stál na louce u Jetřichovic. Jelen občas zatroubil a postupně se blížil a blížil, až byl tak blízko, že jsem hodně znejistěl. Posvítil jsem na něj baterkou a byl tak blízko, že jsme se oba lekli a oba utekli. Jindy jsem v lese seděl přimáčknutý ke stromu a slyšel blížící se kroky. Bylo divné, že se kroky blíží proti větru. Místo jelenů se však asi 15m přede mnou objevila skupinka divokých prasat. Skupinka zastavila, vůdčí bachyně si mě prohlížela, asi jak blednu a po pár vteřinách mě spokojeně všichni obešli a zmizeli v lese. V noci vás zase jeleni nenechají v klidu spát někde ve spacáku a troubí a troubí… Jsou to krásné okamžiky při setkání ještě s trochu divokou přírodou, která nám zůstala na dosah. Snad pytláci sníží své aktivity a snad i myslivecké spolky sníží počty kusů, které musí každý rok zastřelit….
